3. kapitola - Odjezd Dursleyových

2. února 2008 v 12:48
Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: "Ah! Ty!"
Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel "KLUKU!", se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít.

"Že ti to ale trvalo!" supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. "Slez sem dolů na slovíčko!"
Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.
"Ano?" zeptal se Harry.

"Sedni si!" řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. "Prosím!" dodal strýc Vernon sípavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.
Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil.

"Rozmyslel jsem si to," řekl.
"To je překvapení," odpověděl Harry.
"Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem - " ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.
"Je to všechno jeden velký podvod," řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. "Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam."

Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.

"Podle tebe tedy," řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, "jsme my - Petunie, Dudley a já - v nebezpečí. Od - od - "
"Od někoho z 'mých lidí'?" doplnil Harry.
"No, já tomu nevěřím," opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. "Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům."

"Dům?" opakoval Harry. "Jaký dům?"
"Tento dům!" zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. "Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a - "
"Zbláznil jste se?" zeptal se Harry. "Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?"

"Jak se opovažuješ -!" zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu.
"Snad jen pokud jste zapomněl," řekl Harry, "já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?"
V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil.
"Ty tvrdíš," řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, "že tahle věc s tím Lordem - "
" - Voldemortem," řekl Harry netrpělivě, "a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley - "
Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením.

" - Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili," pokračoval Harry zatvrzele. "Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit."

Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, "Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje."
Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.
"Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?" zeptal se Vernon Dursley náhle.
"Existuje," odpověděl Harry překvapeně.

"Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!"
Harry se zasmál - nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické - vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.
"Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingley," odpověděl Harry. "Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno."
Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.
"Dobrá," řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. "Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa - Kingleyho."
Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.

"Jak jsem vám už řekl," procedil mezi zubama, "Kingsley chrání mud-chci říct, vašeho premiéra."
"Přesně - takže je nejlepší!" řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.
"No, prostě už střeží jiné," řekl Harry. "Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci - "

"Až uvidíme jejich životopisy…" začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci.
"To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody - pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on - Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!"
Dudly si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: "Ono… ono jich je víc?"
"Víc?" zasmál se Harry. "Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj - "

"Dobře, dobře," zahřímal Vernon Dursley. "Povedlo se ti to - "
"To doufám," řekl Harry, "protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni - Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí - což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem - se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc."
Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: "A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají - "

"Vy snad nerozumíte?" zakřišel Harry. "Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!"
"Tati," řekl Dudley hlasitě, "Tati - já s lidmi z toho Řádu půjdu."
"Dudley," řekl Harry, "poprvé v životě neplácáš nesmysly." Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.
"Budou zde do pěti minut," řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde - pravděpodobně už navždy - svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?
Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala.

"Brzy, už brzy odsud zmizíme," promluvil k ní Harry. "A pak se budeš moct zase proletět."
V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama