3. kapitola - Odjezd Dursleyových pokračování

2. února 2008 v 12:49
"Harry Potter!" ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. "Nesmírná pocta!"
"Díky, Dedale," řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. "Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…"

"Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!" řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce.
"Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý," řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. "Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě - jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout - musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?" zeptal se zdvořila strýce Vernona.
"Jestli umím - ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!" vyprskl strýc Vernon.
"To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen," řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.
"Ani to neumí řídit," zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.
"A ty, Harry," pokračoval Dedalus, "tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy - "

"Co tím myslíte?" vyhrkl Harry. "měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?"
"Nemůže," řekla Hestia stručně, "Pošuk ti to vysvětlí sám."
Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité "Pospěšme si!" Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.

"Mají pravdu, máme velmi nabitý program," řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. "Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí." Otočil se k Dursleyovým, "Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?"
Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky.

"Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale," zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.
"To není potřeba," zamumlal Harry a strýc Vernon svým "Tak se s tebou teda loučíme, kluku," jen vše potvrdil.
Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne - zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom.

"Jsi připraven, Dudánku?" zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu - to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.
Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa.
"Tak pojďme," řekl strýc Vernon.
Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal "nerozumím tomu."
"Čemu nerozumíš, Dudánku?" zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.
Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.
"Proč s námi nejde?"
Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou.

"Co?" řekl strýc Vernon nahlas.
"Proč nejde taky?" zeptal se Dudley.
"No… on - on nechce," řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, "je to tak, že nechceš?"
"Ani za nic," řekl Harry.
"Tady to máš," řekl strýc Vernon Dudleymu. "Tak pojďme, ať už jsme pryč."
Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.
"Co je zase?" vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.
Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal "a kam půjde?"
Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.

"Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?" zeptala se zmateně.
"Myslím, že to víme," řekl Vernon Dursley. "Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme."
Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.
"Půjde s někým z našich lidí?" Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera.

"Je to v pořádku," ujistil ji Harry. "Opravdu na tom nezáleží."
"Nezáleží?" opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.
"To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?"
"Ehm - ne, neuvědomují," řekl Harry. "Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl - "
"Nemyslím si, že bys byl budižkničemu."
"Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zýroveň.
"No… tedy… díky, Dudley."

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal "Zachránils mi život."
"To není přesné," řekl Harry. "Mozkomorové by ti vysáli duši…"
Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha - nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.
Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.
"T-tak sladký Dudánek…" vzlykala mu na hrudi. "T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…"

"Ale on mu vůbec nepoděkoval!" řekla Hestia rozhořčeně. "Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!"
"Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet 'Miluju tě'," řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hořícího domu.
"Tak jdeme, nebo ne?" zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího pokoje. "Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!"
"Ano, to máme," řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď vypadal, že se probral. "Musíme opravdu jít. Harry - "
Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma.
" - hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých bedrech."

"Ah," řekl Harry, "dobrá. Díky."
"Sbohem, Harry," řekla Hestia a také mu stiskla ruku. "Naše myšlenky půjdou s tebou."
"Doufám, že je všechno v pořádku," řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a Dudleyho.
"Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli," řekl Kopál jemně, mávaje svým kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala.
Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu.
"No teda, Dudley," řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, "snad do tebe mozkomoři nevložili novou osobnost?"

"Nevím," zamumlal Dudley, "Na viděnou, Harry."
"Jo…" řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. "Možná. Dávej na sebe pozor, velký D."
Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta.
Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků. Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a řekla "tak tedy - ahoj," a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala.
"Ahoj," řekl Harry.

Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z místnosti za svým manželem a synem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama