4. kapitola - Sedmero Potterů

2. února 2008 v 12:50
Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč.

Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil.
"Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?" zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou pod křídlem. "Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy? Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz vchodové dveře…"

Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím otočil zády.
"A tady, Hedviko," - Harry otevřel dveře pod schody - "tady jsem spával! Tenkrát jsi mě ještě neznala - páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…"

Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve, než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které ho pronásledovaly, dokonce i dnes - zmatené sny plné zelených záblesků a jednou - strýc Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil - i o létající motorce…

Náhle se odněkud z blízka ozval ohlušující burácení. Harry se prudce napřímil a praštil se hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady.
Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z kosterních, černých okřídlených koní.

Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: "Všecko dobrý, Harry? Můžem letět?"
"Rozhodně," řekl Harry a pokukoval po všech. "Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!"

"Změna plánu," zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě.
"Pojďme se skrýt, než ti to všechno povíme."

Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle, na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje - Ron, dlouhý a vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a Geroge, jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku, Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur, křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy potkal, chtěl uškrtit.
"Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?" zavolal přes celou místnost.
"Na jednu noc se beze mě obejde," řekl Kingsley, "Ty jsi důležitější."
"Harry, víš, co se stalo?" řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten.
"Vdala jste se?" vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.
"Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné."
"To je báječné, gratu- "

"Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později," zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v kuchyni se rozhostilo ticho.

Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. "Jak ti Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin. To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky.

To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom, abychom tě odsud dostali bezpečně."
"A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu."
"Já ne- "
"Stopa, ta Stopa!" řekl Pošuk netrpělivě. "Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty, nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude vědět a tím pádem i Smrtijedi."

"Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně."
Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.
"Takže, co budeme dělat?"

"Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku."
Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám.
"Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct a," - Moody se rozmáchl rukou po kuchyni - "tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy nebudete žít spolu, je to tak?"

Harry přikývl.
"Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct."
"Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme. Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého. Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil."

"Jo," řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru.
"Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?"
"Ehm - ano," řekl Harry. "Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů mířím, ale nebude to jasné ve chvíli" - rychle očima všechny přepočítal - "kdy nás čtrnáct poletí k rodičům Tonksové?"

"Ah," řekl Moody, "zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu."
Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl.
"Ne!" řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní." V žádném případě!"
"Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš," řekla Hermiona se samolibým potěšením.
"Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy -! "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama